.
Adolf neví, že oba, nejen ona, ale i on sám, mají stejný podíl na skutečnosti, že se jejich životy rozešli za ty čtyři roky, co nebyli spolu, a teď jeden druhého skličuje. Houká na ni: "Tak přece mluv." Žena se leká a poslušne něco říká; copak má honem povídat, copak se může dít v tomhle domě, v její kuchyni, a když to mezi nima došlo už tak daleko, že mají mluvit, nikdy toho nemohou namluvit dost, aby to dali do pořádku. Mluvení je dobré, pokud je človek v neštěstí, co proboha zmohou věcičky tak vrtošivé jako slova, u nichž hranice mezi dorozuměním a nedorozuměním je tolik ošemetná. Jenom to zhoršují.
.
Každé slovo ho samého bolí, ale kdo by proto mlčel! Mluví dál, až žena stojí u vodovodu v koutě, kam nepadá světlo, a zase pláče, jako dítě, které zabloudilo. Och, všichni jsme děti, zbloudilé, pošetilé děti, a vždycky je noc kolem našeho domu.
.
E. M. Remarque - Cesta zpátky
díl šestý/III.
No comments:
Post a Comment