.
Cítil, jak je bezmocný a sám. Temnota stála nevraživě za okny a stromy šuškali jako staré klepny.
...
Vstala, svíčka ještě hořela, její velký stín vrávoral místností, klouzal po stěnách, a ona byla v tom chabém světle malá a slabá. Tak seděla na pelesti postele a sáhla po punčochách a blůzičce. Podivně a obludně sahal zároveň s ní stín, jako neslyšný osud, jenž se z té vnitřní černé nástrahy vplížil oknem do světnice a teď se groteskně, zkresleně a s výsměšným chechtáním opičí - napodobuje všechny její pohyby - a v příštím okamžiku svou kořist napadne a odvleče ji ven, do hučícího temna.
Adolf vyskočil a prudce stáhl bílé bavlněné záclony, jako by tím mohl ohradit nízkou světnici proti noci, jež skrz černé čtverhranné díry civěla dovnitř lačnými sovími světly.
...
Adolf viděl žál v jejích očích, žal všeho živoucího, žal bitého zvířete, všechen beznadějný žal těch, kdo se už nemohou bránit. Vzal ji kolem ramen. Jak měkká a teplá byla, jak ji kdo může kamenovat, copak se oba nesnaží? Proč je lidé tak nemilosrdně štvou a pronásledují? Přivinul ji k sobě, bezvládně se poddala, potom ho objala kolem krku a položila mu hlavu na hruď. Tak tu oba stáli, zimomřivě v nočních košilích, a cítili se navzájem a chtěli se vykoupit jedem teplem druhého, sedli si na pelest postele a málo mluvili, a když se stíny před nimi na zdi zase tetelily, protože se knot svíce ohnul a plamen chtěl zhasnout, Adolf přitáhl žene jemně a něžně zase na lůžko, a to znamenalo: zůstaneme spolu, zkusíme to znovu ...
.
E. M. Remarque - Cesta zpátky
díl šestý/III.
No comments:
Post a Comment