.
Vzduch je lahodný jako víno. To není listopad, to je březen.
.
Mnoho našich tady leží, ale dosavad jsme to tak nepociťovali. Vždyť jsme zůstali spolu, pohromadě, oni zakopaní, my v zákopech, jenom trochu té hlíny nás od nich dělilo. Měli vlastne před námi jenom nevelký náskok, neboť nás denně ubývalo a jich přibývalo - a často jsme pořádně nevěděli, zda už patříme k nim nebo ne. Ale někdy granáty přinášely mrtvé znova mezi nás, rozmetané, rozpadající se kosti, zbytky uniforem, shnilé, mokré, a v hlínu obalené hlavy, které se v bubnové palbě ze svých zasypaných krytů ještě jednou vraceli do bitvy. Nehrozili jsme se jich; na to jsme jim byli příliš blízcí. Ale teď jdeme zpátky do života, a oni tu musí zůstat.
.
A zase stojíme a mlčíme; a najednou cítíme, že tohle tady, to peklo děsu, ten roztrhaný, proděravený kus země, nám vězí v prsou, až to, ksakru, kdyby to nebyla taková volovina a vůbec k zblití, až to skoro vypadá, jako bychom si tu zvykli a zdomácněli tady, jako by toto byla naše hrůzná a mučivá vlast, a že prostě patříme sem.
.
/E. M. Remarque - Cesta zpátky/
No comments:
Post a Comment