.
Za všechna ta léta se Einstein naučil rozpoznat, že teorie, které se opírají o nepodložené hypotézy, jako například o nezměřitelný éter nebo mechanickou kontrakci v důsledku působení jeho proudu, jsou nedůvěryhodné. Proto se niní odhodlá k radikálnímu kroku. Přes všechnu úctu vůči Lorentzovi hodí jeho neprokazatelné teze přes palubu a prohlásí hypotetický éter za zbytečný. Einstein důvěřuje empirii a za bernou minci považuje závěry ověřené v experimentech.
Protože, jak se pozdeji vyjádří, "ani mechanika, ani elektrodynamika si nemohou nárokovat exaktní platnost", odváží se udělat krok do prázdnoty. Rychlost světla prohlásí - a v tom spočívá jeho odvaha a vizionářství - za nezávislou na pohybu zdroje nebo přijímače. Je prostě konstantní, jak to předpovídala maxwellovsko-lorentzovská teorie. (...) Na druhou stranu však musí platit princip relativity, o tom je Einstein pevně přesvědčen, jinak by vznikali asymetrie, které by fyziku uvrhly do předgalileiovské doby kamenné.
Nyní se tedy ocitá tváří v tvář finálnímu rozporu. Zdá se, že jeden ze svých pilířů musí obětovat: buď klasický princip relativity, nebo konstantní rychlost světla. Obojí nedokáže v rámci tehdejší fyzikální teorie skloubit. (...) To, co mu umožní završit léta přemítání, je uvědomění si niterného sepětí prostoru, času a světla.
.
"Mým řešením byla analýza pojmu čas." (1922)
.
Einstein se ptá po podstatě času nejen jako fyzik, ale také jako filozof. Co je čas sám o sobě, když jej nikdo neměří? Co vlastně děláme, když měříme čas? Co to znamená, když se dvě události stanou současně? Musel to být neuvěřitelně povznášející okamžik, když si uvědomil, že je konečně na správné stopě. (...)
Einstein se pak vydá cestou zpochybnění všeho, včetně základních pojmů, jako je prostor, které vlastně ani zpochybnit nelze, protože tvoří podle tradiční představy rámec pro veškeré dění na tomto světe. Na počátku osvícenství sebral Immanuel Kant prostoru vše reálné a prohlásil ho za formu, v níž vnímáme věci. Prostor je v tomto pojetí apriorní, nezávislý na zkušenosti a existuje i bez věcí. Einstein včlení prostor spět do oblasti vnímatelného, přístupného lidské zkušenosti.
Ve své prozíravosti Einstein brzy pozná, "že pouze nalezení obecného formálního principu nás může dovést ke spolehlivým výsledkům". Myslí tím něco stejně nezpochybnitelného, jako je například nemožnost perpetua mobile, tj. princip, že energie nemůže vznikat z ničeho. Aby vyvedl vědu ze slepé uličky, musí takřka postavit na hlavu Newtonův kosmos. Povýší tedy rychlost světla na přirozenou konstantu a světlo samotné prohlásí - téměř biblicky - za absolutno. Na druhé straně však musí upřít absolutnost prostoru a času. Prostě je "relativizuje" - a všechny rozpory jsou najednou ty tam. Všechny známé rovnoměrné pohyby, od elektronů po vzdálené hvězdy, lze najednou vysvětlit v rámci nového obrazu světa. (...) Relativita se stane realitou.
Kvadratura světla: Proč musel Einstein objevit teorii relativity
/Jürgen Neffe: Einstein/
Za všechna ta léta se Einstein naučil rozpoznat, že teorie, které se opírají o nepodložené hypotézy, jako například o nezměřitelný éter nebo mechanickou kontrakci v důsledku působení jeho proudu, jsou nedůvěryhodné. Proto se niní odhodlá k radikálnímu kroku. Přes všechnu úctu vůči Lorentzovi hodí jeho neprokazatelné teze přes palubu a prohlásí hypotetický éter za zbytečný. Einstein důvěřuje empirii a za bernou minci považuje závěry ověřené v experimentech.
Protože, jak se pozdeji vyjádří, "ani mechanika, ani elektrodynamika si nemohou nárokovat exaktní platnost", odváží se udělat krok do prázdnoty. Rychlost světla prohlásí - a v tom spočívá jeho odvaha a vizionářství - za nezávislou na pohybu zdroje nebo přijímače. Je prostě konstantní, jak to předpovídala maxwellovsko-lorentzovská teorie. (...) Na druhou stranu však musí platit princip relativity, o tom je Einstein pevně přesvědčen, jinak by vznikali asymetrie, které by fyziku uvrhly do předgalileiovské doby kamenné.
Nyní se tedy ocitá tváří v tvář finálnímu rozporu. Zdá se, že jeden ze svých pilířů musí obětovat: buď klasický princip relativity, nebo konstantní rychlost světla. Obojí nedokáže v rámci tehdejší fyzikální teorie skloubit. (...) To, co mu umožní završit léta přemítání, je uvědomění si niterného sepětí prostoru, času a světla.
.
"Mým řešením byla analýza pojmu čas." (1922)
.
Einstein se ptá po podstatě času nejen jako fyzik, ale také jako filozof. Co je čas sám o sobě, když jej nikdo neměří? Co vlastně děláme, když měříme čas? Co to znamená, když se dvě události stanou současně? Musel to být neuvěřitelně povznášející okamžik, když si uvědomil, že je konečně na správné stopě. (...)
Einstein se pak vydá cestou zpochybnění všeho, včetně základních pojmů, jako je prostor, které vlastně ani zpochybnit nelze, protože tvoří podle tradiční představy rámec pro veškeré dění na tomto světe. Na počátku osvícenství sebral Immanuel Kant prostoru vše reálné a prohlásil ho za formu, v níž vnímáme věci. Prostor je v tomto pojetí apriorní, nezávislý na zkušenosti a existuje i bez věcí. Einstein včlení prostor spět do oblasti vnímatelného, přístupného lidské zkušenosti.
Ve své prozíravosti Einstein brzy pozná, "že pouze nalezení obecného formálního principu nás může dovést ke spolehlivým výsledkům". Myslí tím něco stejně nezpochybnitelného, jako je například nemožnost perpetua mobile, tj. princip, že energie nemůže vznikat z ničeho. Aby vyvedl vědu ze slepé uličky, musí takřka postavit na hlavu Newtonův kosmos. Povýší tedy rychlost světla na přirozenou konstantu a světlo samotné prohlásí - téměř biblicky - za absolutno. Na druhé straně však musí upřít absolutnost prostoru a času. Prostě je "relativizuje" - a všechny rozpory jsou najednou ty tam. Všechny známé rovnoměrné pohyby, od elektronů po vzdálené hvězdy, lze najednou vysvětlit v rámci nového obrazu světa. (...) Relativita se stane realitou.
Kvadratura světla: Proč musel Einstein objevit teorii relativity
/Jürgen Neffe: Einstein/
No comments:
Post a Comment