Bethke, Wessling a Kosole zabezpečovali stěny. My ostatní jsme zbírali před zákopem mrtvé a kladli je podél okraje jámy v dlouhé řadě vedle sebe, dokud hrob nebude hotový. Albert Trosske, poddůstojník naší čety, odebíral poznávací známky a žoldenky, pokud ješté nějaké měli.
Někteří z těch mrtvých měli už černé, nahnilé tváře, neboť rozklad postupoval rychle za těch vlhkých měsíců. Zato ale všichni nepáchli tak silně jako v parném létě. Někteří byli mokří a nabobtnalí vodou jako houby. Jednoho sme našli, jak leží s roztaženýma rukama na zemi. Když jsme ho zvedli, viděli jsme že to byli jen cáry uniformy, co tu leželo, tak byl roztrhaný. I poznávací známka byla pryč. Nakonec jsme podle záplaty na kalhotách poznali, že to je svobodník Glaser. Byl velice lehký; neboť ho chyběla skoro polovina.
Jednotlivě nalezené nohy, ruky nebo hlavy jsme shromažďovali zvlášť do stanového dílce. Když jsme přinášeli Glasera, prohlásil Bethke: "Dost. Už se tam žádný další nevejde."
Přinesli jsme pár pytlů vápna. Jupp je rozhazoval plochou lopatou po jámě. Chvíli nato přišel Max Weil, který byl vzadu po kříže. K velkému našemu údivu se z temnoty vynořil i šikovatel Seelig. Slyšeli jsme, že dostal rozkaz pomodlit se nad hrobem; neboť žádný farář právě nebyl nablízku a oba naši důstojníci byli nemocní. Proto byl Seelig ve špatné náladě, nemohl totiž vidět krev, ačkoliv byl tlustý až až. K tomu ještě měl vlčí mlhu a v noci málo viděl. Byl z toho tak nervózní, že přehlédl okraj hrobu a padl do jámy. Tjaden se začal řehtat a tlumeným hlasem volal: "Zasypat! - zasypat!"
E. M. Remarque - Cesta zpátky
díl druhý/III.
No comments:
Post a Comment