Dá se učit ?
(profesorská přednáška Jiřího Lindovského; zdroj kokolia.eu, krátené)
„Umění se učit nedá!“ zní jedna z frází, kterou asi každý z nás někdy v minulosti použil. Dnes už je to, myslím, výrok nadbytečný, ovšem stále se vyskytuje. I letos. Ti „přemýšlivější“ z citujících dodávají: „Vždyť kupř. spisovatelé žádné školy nemají.“ (...)
- Glazunov řekl: „Nejlépe hrají amatéři. Ovšem musí umět dobře hrát.“Výstižné!
- Fotograf (starší) – učitel: „Já je (myslel studenty) naučím ty blbosti, jak se co ovládá a pak jim dám úplnou svobodu!“ Řekl jsem si, proč jim ji dává, tu svobodu? Než přišli na školu, tak ji už měli absolutní. Po škole ji zase budou mít a nikoho ani nenapadne jim ji brát. Tak proč jim dává něco, čeho mají nadbytek? Co je vlastně učí, nebo lépe řečeno, co se vlastně oni, studenti, učí?
- Opět citát (několikrát odposlechnuto): „Vy se pořád zabýváte tím řemeslem (myšlena AVU), ale my je učíme hlavně myslet a tvořit.“ Ono zpuchřelé slovo „řemeslo“ se stalo, paradoxně, protiváhou stejně zpuchřelého slova „umění“. Přeloženo do češtiny: my na AVU pořád ještě kreslíme, oni tvoří.
Zřejmě všechny umělecké školy trpí komplexem, že jsou absolutně pokrokové, aniž pokrok definují, a mají se distancovat od minulosti, aniž ji měly.
.
Každou chvíli sice nějaká skupinka vytýčí cestu pravdy z minulosti do budoucnosti a přinese „pravé“ myšlení. Jenže, zredukovat celou živou skutečnost na sobecký pramínek se tak lehce nedá. Hlavně se podle něj nedá učit, protože pramínek rychle vyschne.
(...)
Zaznamenám-li opakující se nebo proměnlivé děje různých oblastí, např. pohyby lidí ve veřejných prostorách, pohyby zvířat, stav vody, teploty, vrstev mraků, dřeva, měnící se souřadnice čehokoliv, a přenesu je do jiného média (kresby, zvuku, světla, barvy) přes nějaký „koeficient“, dostanu vždy něco zajímavého. To už je povaha skutečnosti a povaha krásy „překladu“ do jiné formy. (Otcem je starý známý graf, tj. přenos faktických měření do kresebné podoby.) Pro naprostou spolehlivost výsledku je to „řemeslo“.
Dělám, že neumím, je také krásné řemeslo, a když opravdu neumím, nic se neděje, i amatérismus je už, myslím, profese. (Jen nevím, jestli ho vyučovat.)
„Řemeslo“, zkušenost, se zúročuje, nikoliv překonává! Samozřejmě že umění a řemeslo, stejně jako obsah a forma, pokud nesrostly do jediné nerozlišitelné živé skutečnosti, rozpadají se na mrtvoly.
(...)
Zkušenost proměňuje studenta – učně v nového člověka, profesionála. A není pouhým vedlejším produktem učení, že se v činnosti zjemňuje vnímání, psychika a schopnost vidět a rozlišit nuance, pro člověka neprofesionála neviditelné. Citlivost pro danou disciplínu patří do arzenálu použitelné zkušenosti, „řemesla“, každého oboru. Je to jeden z nezbytných a kýžených produktů učení. I stolař, baleťák, stavař, atd. zaznamenají jediným pohledem chybu, pro jiné neviditelnou. Ihned spatří vhodnost a nevhodnost materiálu, postupu, pohybu, atd. Stejně tak hudebníci, lékaři a tisíce dalších profesí.
.
... amatér je vlastně ten, kterému nebyl dán dostatek času, času kvalitně kontrolovaného, pro jeho vnitřní vzdělání a sebeuvědomění v dialogu s danou materií. Tento člověk, amatér, neměl možnost a čas poznat zvolenou materii a sebe v ní. Je naprosto lhostejné, zda se jedná o materii papíru, slova, kamene, počítačového programu, barvy, těla, filmu, pohybu, zvuku a čehokoliv jiného na tomto světě. Platí vždy a stále: „Snadnost je buďto mistrovství nebo podvod!“
(...)
Učíme se vidět, abychom mohli vypovídat o tušeném.
.
Za poslední staletí se proces učení kresbě nezměnil co do namáhavosti. Jazyk, písmo i kresba vyžadují stále stejný čas a námahu jako před věky. A lepší to nikdy nebude. Proto tak pravidelně naráží část studentů, zvyklých na návody a vstřícnost, na zeď neústupnosti této disciplíny. Rychle pak opouštějí tuto oblast, ve které je pro ně snadný úspěch v nedohlednu.
Tady osobně vidím onen moment, pro který řada středních škol, a nejen jich, odstoupila od studijní kresby a přešla rovnou ke kresbě „sebevyjadřující“. Přejít bez studia a poznání rovnou na „osobní prožitky“ končí v naprosté většině případů v totálním klišé. Rychlost ruky „jako že“ zachycuje pocity „srdce“ a bleskově „přetváří“ viděnou skutečnost do „osobního“ obrazu. Paradoxně pak všechny kresby vypadají stejně, ačkoliv měly být zcela osobní interpretací modelu. Studenti rádi této neosobní expresi věří, protože v čase vzniku prožili chvíle zapomnění, štěstí, uvolnění, odplavení pochybností, a na to se nezapomíná. Chtějí to znovu.
Hromada kreseb rychle roste a vzniká pocit historické nezatíženosti a tvůrčí potence. Pochybnosti a námaha jsou zavádějící. Buď to jde hned, rychle a samo, nebo to nemá cenu vůbec. S tímto názorem se také čas od času setkávám. Dá se nazvat „ďábelskou pastí“! Místo studia nastupuje sebevyjadřování. Neučí se kreslit, ale učí se „zajímavá“ kresba. Nevytváří se východisko, ale skáče se rovnou do závěru. Ten, samozřejmě, nemůže být skutečně osobní, jenže to studující nedokáže poznat ani přiznat.
Učit takovou kresbu je snadné a trvá to krátce. V každém případě je to velmi záživné a nevzniká „nuda“. A nuda, to je velký problém doby. I na naší škole se vyskytují studenti, vyžadující zábavnost všeho, přednášek, úkolů, konzultací. Chválím nudu! Je to síto zásadní.
V nudě studia, námahy, trápení a ticha ozývá se naše duše, a to bývá zpočátku bolestivé a nepříjemné. Je to ale skutečné a krvavě živé. Proto sláva nudě litanií, sláva nudě cesty přes poušť, stavby pyramidy, stavby katedrály, tkaní perského koberce, sláva „nudě“ zrání myšlenek, lidského plodu a všeho živého.
No comments:
Post a Comment