Po desetiletí tradovaný nesmysl o škváru coby úpadkovém umění dovedl současnou kulturu do stavu, když už prakticky nikdo neví, co je vlastně umění, a co brak.
Definice umění je neobyčejně komplikovaná. Přes veškerou snahu estetiků o nějaké exaktní uchopení celé problematiky si troufáme prohlásit, že se to žádnému z nich nepodařilo a že podstata umění tkví mimo jiné právě v nemožnosti ji vyjádřit. (...) z našeho hlediska patří bezpochyby k podstatným rysům umělce jeho hledačství a originalita; pokud se opakuje, mělo by jít jen o snahu najít pro finální výtvor co nejlepší výraz (jakkoli v praxi tomu tak obvykle není, neboť i kumštýř musí být z něčeho živ, a tak nakonec ve většině případu maličko "zbrakovatí" a začne vytvářet repliky svých komerčně úspěšných děl). Neméně charakteristickou známkou umění je, že působí jaksi nepřístojně a nadbytečně, ne-li zcela zbytně. Tak třeba Michelangelův David – veliký nahatý panák stojící uprostřed města na překážku kolemjdoucím – co tam vlastně dělá?... ještě tak v museu – budiž, ale na chodníku!? Zatímco takový sádrový trpaslík v pěkné zahrádce, to je předmět jasného významu a smyslu, ba dokonce nemalé vypovídací hodnoty.
Tento aspekt umění je vskutku zásadní. Ve výše uvedené definici jsou jeho odrazem slova o "jednoznačné a cílevědomé funkčnosti" braku – umění ji totiž obvykle postrádá. Těžko si představit třeba T. S. Elliota, jak usedá ke stolu a říká si – tak, a teď napíšu tu Pustinu! Zatímco kupříkladu takový E. R. Burroughs nepochybně začínal psát 14. díl Tarzana s celkem jasnou představou, o čem a pro koho to bude (a nejspíš už i s vědomím, kdy má odevzdat do tisku 15. díl). Autoři škvárů také většinou nepíší do šuplíku – pro vlastní zábavu a potěšení můžete zajisté napsat jednu, nebo třeba i pět detektivek, ale určitě už ne padesát.
(...)
Obecně braku samozřejmě vyhovuje nejnázornější a konzumentsky nejpohodlnější platforma, takže ve skutečnosti éra největšího rozkvětu paraliteratury ve dvacátých až padesátých letech byla už dobou, kdy literární forma braku byla překonána rozvíjející se kinematografií. Skutečný úpadek braku v literatuře ovšem nastupuje až s televizí a pokračuje dodnes; množství lidí, ochotných konzumovat škvár v písemné formě, se pomalu zmenšuje s každou další generací.
... brak vždy sloužil jako ideální otloukánek, na který bylo možno svést veškerou insuficienci society (a funguje tak dodnes – vzpomeňme třeba jen na do nekonečna traktovanou "zhoubnost televizního násilí", které je ve skutečnosti pouze slabou reflexí polobarbarství a globální subhumanoidnosti konzumní společnosti na přelomu druhého a třetího tisíciletí).
(...)
Detektivky (včetně krimi, thrillerů a špionážních románů) rozbujely do takového rozsahu, že jejich produkce v některých dobách převyšovala množství všech ostatních dobrodružných žánrů dohromady; navíc mají i širší čtenářskou obec a jejich konzumace bývá vnímána jako méně společensky degradující. Mnozí intelektuálkové, kteří by raději snědli vlastní klobouk, než by se nechali přistihnout s mayovkou v ruce, jsou ochotni svého Dicka Francise či Ed McBaina hrdě číst i v tramvaji. Pokud jde o historický román, je tato tendence ještě výraznější – mnohý přiměřeně špatný historický brak se dokonce dostal i do čítanek (u nás kupříkladu Jirásek).
...sentimentálního a drasticky schématického Starce a moře ve skutečnosti dělí od braku pouze to, že Hemingway měl alespoň tolik vkusu, aby nespáchal žádného Starcova syna a Starce a moře ještě pod deseti letech. Právě k této kategorii také patří naprostá většina braku vydávaného za umění.
No comments:
Post a Comment