Monday, November 30, 2009
Saturday, November 28, 2009
.
Mlha se valí a vlaje. A najednou cítím, co nás všechny zaklelo do tohoto stavu nejvyšší pohotovosti; bylo to ticho, jež nastalo. Nic víc. Jenom naprosté ticho.
...
Díváme se jeden na druhého a nemůžeme to pochopit. Je poprvé tak ticho, co jsme ve válce. Neklidně větříme, abychom se dozvědeli, co to znamená. Plíží se k nám plyn? Ale vítr není správný, odehnal by ho. Přichází útok? Ale to předčasné ticho by ho přece prozradilo. Co se jenom deje? Granát v mé ruce je mokrý, tak se vzrušením potím. Mám pocit, jako by mi každou chvíli měli prasknout nervy. Pět minut. Deset minut. "Už je to čtvrt hodiny," volá Valentin Laher. Jeho hlas zní v mlze dutě, jako z hrobu. A ještě pořád se nic neděje, žádný útok, žádné náhle hustnoucí, skákajíci stíny...
...
"Člověče, podrž se, je mír," pronese do ticha Vilík, a je to, jako když vybuchne puma.
...
Mír? Wessling tu stojí nehnutě jako strom, a když odvrací tvář a obrací se k nám, vypadá, jako by se chtěl rovnou vydat na cestu a nezastavit se až doma.
Najednou, ani jsme to ve víru vzrušení skoro nezpozorovali, je mlčení u konce, temně duní zase palba děl a jako klování datlů zní v dálce palba nějakého kulometu. Uklidňujeme se a jsme skoro rádi, že znovu slyšíme povědomé zvuky smrti.
/E. M. Remarque - Cesta zpátky/
...
Díváme se jeden na druhého a nemůžeme to pochopit. Je poprvé tak ticho, co jsme ve válce. Neklidně větříme, abychom se dozvědeli, co to znamená. Plíží se k nám plyn? Ale vítr není správný, odehnal by ho. Přichází útok? Ale to předčasné ticho by ho přece prozradilo. Co se jenom deje? Granát v mé ruce je mokrý, tak se vzrušením potím. Mám pocit, jako by mi každou chvíli měli prasknout nervy. Pět minut. Deset minut. "Už je to čtvrt hodiny," volá Valentin Laher. Jeho hlas zní v mlze dutě, jako z hrobu. A ještě pořád se nic neděje, žádný útok, žádné náhle hustnoucí, skákajíci stíny...
...
"Člověče, podrž se, je mír," pronese do ticha Vilík, a je to, jako když vybuchne puma.
...
Mír? Wessling tu stojí nehnutě jako strom, a když odvrací tvář a obrací se k nám, vypadá, jako by se chtěl rovnou vydat na cestu a nezastavit se až doma.
Najednou, ani jsme to ve víru vzrušení skoro nezpozorovali, je mlčení u konce, temně duní zase palba děl a jako klování datlů zní v dálce palba nějakého kulometu. Uklidňujeme se a jsme skoro rádi, že znovu slyšíme povědomé zvuky smrti.
/E. M. Remarque - Cesta zpátky/
Friday, November 27, 2009
Wednesday, November 25, 2009
Subscribe to:
Posts (Atom)
