...těžké predmety nepadají rychleji než lehké. Podle jeho (Galileiho, pozn.) slavných zákonů volného pádu se peří a kámen přibližují zemi stejnou rychlostí, pokud jsou vyloučeny všechny druhotné faktory jako například odpor vzduchu. (...)
Dráha vystřeleného tělesa, například dělové koule, sestáva ze dvou komponent: svislé, dodané vystřelením, a vodorovné, způsobené pádem. ...všechny přirodzené pohyby těles probíhají rovnoměrně a přímočaře, pokud na ně nepůsobí žádné vnější síly.
.
Hmotnost hraje v Newtonových zákonech dvojí roli: Jeho setrvačnost popisuje odpor, který klade těleso zrychlení. Čím větší je například setrvačná hmotnost kočáru, tím více koňských sil je zapotřebí, aby byl uveden do pohybu (tj. zrychlen). Na druhé straně je gravitační hmotnost původcem síly, kterou dané těleso přitahuje ostatní tělesa (tj. gravitace). Dokonce i jablko působí na Zemi gravitační silou. Galileiho zákon volného pádu, podle nějž všechna tělesa padají k zemi stejně rychle bez ohledu na svou hmostnost, vysvětluje Newton tím, že setrvačná a gravitační hmotnost mají stejnou hodnotu. Při nárůstu setrvačnosti rovnoměrne vzrůstá také gravitace. Proč to tak je, však nedovede říci.
Nesmrtelnost si britský učenec vyslouží tím, že jeho zákony fungují pro tělesa na Zemi i na obloze. Pád jablka k zemi spůsobuje stejná síla, která drží Měsíc na jeho dráze kolem Země a Zemi na její dráze kolem Slunce - gravitace. Co je tato přitažlivá síla, však zůstane Newtonovi utajeno. Tuto otázku zodpoví teprve Einstein ve své obecné teorii relativity.
Jak to přijde, že Měsíc nedopadne na Zemi, která ho přitahuje? Co poutá nebeská tělesa na jejich dráhách? V Newtonově světe panuje přesná rovnováha mezi gravitací na jedné a odstředivou sílou na druhé straně.
.
Stále ale zůstáva nerozřežena otázka, co se pohybuje vůči čemu - koule nebo Měsíc relativně vůči Zemi, nebo Země vůči Měsíci? Tady zavede Newton pojem, který ostatní myslitelé včetně Leibnize ostře kritizují a který teprve Einstein dokáže správně zařadit: absolutnost. Prostor a čas jsou podle Newtona absolutní. Pokud by na světě neexistovalo nic jiného, prostor a čas by tu byl.
Absolutní prostor tvoří svého druhu nádrž, v níž se odehráva veškeré dění světa. Nejen Země a Měsíc, ale také všechno ostatní se pohybuje v tomto prostoru. Ten se pak nachází - zde z Newtona promlouvá hluboká religiozita a pokora před Stvořitelem - v úplném klidu, je sám v sobě konstantní. Tím ale Newton zavádí jakousi upřednostňovanou vztažnou soustavu, takže Galileiho relativita už neplatí kompletně: Pokud vlak projíždí kolem nástupiště, nemůžou už čekající a cestujúcí říct, že se jeden pohybuje relativně vůči druhému a opačně. Vztaženo k absolutnímu prostoru se jeden z nich pohybuje a druhý zůstává v klidu.
Všemohoucímu Stvořiteli věnuje Newton ve svém spise také druhou absolutní věličinu: "Absolutní, skutečný a matematický čas plyne sám o sobě a skrze svoj přirozenost rovnoměrně ." V tomto pojetí existují v celém vesmíru jen jedny hodiny. Představa absolutního času, rovnoměrně ubíhajícího v pravidelném taktu těchto hodin, přesně odpovídá naší každodenní zkušenosti. Je ovšem v rozporu se skutečností, jak ji chápeme od objevu teorie relativity. Einstein v ní od základu vyvrátí také zdánlivě neotřesitelnou ideu absolutního času.
.
Malé dějiny vědy, jak je četl Einstein
/Jürgen Neffe: Einstein/
Dráha vystřeleného tělesa, například dělové koule, sestáva ze dvou komponent: svislé, dodané vystřelením, a vodorovné, způsobené pádem. ...všechny přirodzené pohyby těles probíhají rovnoměrně a přímočaře, pokud na ně nepůsobí žádné vnější síly.
.
Hmotnost hraje v Newtonových zákonech dvojí roli: Jeho setrvačnost popisuje odpor, který klade těleso zrychlení. Čím větší je například setrvačná hmotnost kočáru, tím více koňských sil je zapotřebí, aby byl uveden do pohybu (tj. zrychlen). Na druhé straně je gravitační hmotnost původcem síly, kterou dané těleso přitahuje ostatní tělesa (tj. gravitace). Dokonce i jablko působí na Zemi gravitační silou. Galileiho zákon volného pádu, podle nějž všechna tělesa padají k zemi stejně rychle bez ohledu na svou hmostnost, vysvětluje Newton tím, že setrvačná a gravitační hmotnost mají stejnou hodnotu. Při nárůstu setrvačnosti rovnoměrne vzrůstá také gravitace. Proč to tak je, však nedovede říci.
Nesmrtelnost si britský učenec vyslouží tím, že jeho zákony fungují pro tělesa na Zemi i na obloze. Pád jablka k zemi spůsobuje stejná síla, která drží Měsíc na jeho dráze kolem Země a Zemi na její dráze kolem Slunce - gravitace. Co je tato přitažlivá síla, však zůstane Newtonovi utajeno. Tuto otázku zodpoví teprve Einstein ve své obecné teorii relativity.
Jak to přijde, že Měsíc nedopadne na Zemi, která ho přitahuje? Co poutá nebeská tělesa na jejich dráhách? V Newtonově světe panuje přesná rovnováha mezi gravitací na jedné a odstředivou sílou na druhé straně.
.
Stále ale zůstáva nerozřežena otázka, co se pohybuje vůči čemu - koule nebo Měsíc relativně vůči Zemi, nebo Země vůči Měsíci? Tady zavede Newton pojem, který ostatní myslitelé včetně Leibnize ostře kritizují a který teprve Einstein dokáže správně zařadit: absolutnost. Prostor a čas jsou podle Newtona absolutní. Pokud by na světě neexistovalo nic jiného, prostor a čas by tu byl.
Absolutní prostor tvoří svého druhu nádrž, v níž se odehráva veškeré dění světa. Nejen Země a Měsíc, ale také všechno ostatní se pohybuje v tomto prostoru. Ten se pak nachází - zde z Newtona promlouvá hluboká religiozita a pokora před Stvořitelem - v úplném klidu, je sám v sobě konstantní. Tím ale Newton zavádí jakousi upřednostňovanou vztažnou soustavu, takže Galileiho relativita už neplatí kompletně: Pokud vlak projíždí kolem nástupiště, nemůžou už čekající a cestujúcí říct, že se jeden pohybuje relativně vůči druhému a opačně. Vztaženo k absolutnímu prostoru se jeden z nich pohybuje a druhý zůstává v klidu.
Všemohoucímu Stvořiteli věnuje Newton ve svém spise také druhou absolutní věličinu: "Absolutní, skutečný a matematický čas plyne sám o sobě a skrze svoj přirozenost rovnoměrně ." V tomto pojetí existují v celém vesmíru jen jedny hodiny. Představa absolutního času, rovnoměrně ubíhajícího v pravidelném taktu těchto hodin, přesně odpovídá naší každodenní zkušenosti. Je ovšem v rozporu se skutečností, jak ji chápeme od objevu teorie relativity. Einstein v ní od základu vyvrátí také zdánlivě neotřesitelnou ideu absolutního času.
.
Malé dějiny vědy, jak je četl Einstein
/Jürgen Neffe: Einstein/
No comments:
Post a Comment